Naše morčátka
| V roce 1999 jsme šli s Romanem do zverimexu,
že si koupíme nějaké zvíře. Byl doma pokus s koťátkem, ale na tu mám hroznou
alergii, takže kočička šla bohužel zase ke své mamince. Ve zverimexu byla hrozná spousta všelijakých hlodavců, hlavně morčat a křečků. Hned na první pohled nás upoutalo hejno morčátek, malých i velkých, hladkých i rozetových, strakatých i jednobarevných. Hned jsem si vybrala nádnernou černohnědou samičku, tehdy byla ještě miminko. |
 Samička |
No a k ní jsme chtěli samozřejmě samečka. Prodavač vytáhl z té smečky chlupáčků hnědočerného samečka s bílou lysinou na čumáčku. Tehdy jsme o morčátkách nic moc nevěděli, tak jsme si k nim koupili ještě dvě knížky. Řekli nám, že jsou staří asi 4-6 týdnů. Sameček byl o dva týdny starší než samička. |  Sameček |
| Hrozně jsme si tento krásný páreček oblíbili. Koupili jsme jim modrou bedýnku, kde měli dřevěný domeček. Byli takový malincí, že se tam v pohodě vešli oba. Oba tam taky v noci spinkali. Na svůj nový domov si zvykli poměrně brzy. A sami na sebe taky, zachvíli jeden bez druhého nevydrželi ani minutu. Když jsme jednoho z nich vyndali ven z bedýnky na pochování, tak ten druhý začal během 10 sekund pískat a vyvádět. Vždycky jsme je museli chovat spolu. |
| Samička byla poměrně dost statečná a odvážná, nebála se výšek, zatímco sameček byl takový malý strašpytel :). Ale časem se naučil být stejně statečný jako ona. Měli rádi mrkvičku, suchý celozrný chleba (nejlépe slunečnicový:) ) a hlavně čísnké zelí. To vrzla lednička a myšky se mohly zbláznit :). |  |
| Strávili jsme hodiny a hodiny pozorováním těch malých chlupáčků. Najednou zjistili, že se už do domečku spolu nevejdou, tak prostě spávali k sobě přitulení venku.Byli krásně ochočení a hodní, hodní hlavně jeden na druhého. Nestalo se, že by si navzájem brali papkání nebo že by se prali apod., co jsme zažili pak u druhého párečku, který jsme si pořídili. |
| No a jelikož jsme vživotě neviděli morčecí mládě, byli jsme totálně v šoku, když jsme jednou přišli do kuchyně a v bedýnce byli místo dvou morčat čtyři !!! Ty dvě krásné miminka byli ještě trošku mokré, ale už baštili seno a tvářili se náramě spokojeně :). Ten den jsem přišla hrozně pozdě do práce. Jedno miminko bylo menší a přesná zmenšená kopie samičky - černohnědá - a druhé mimčo bylo trošku větší a bylo nachlup stejné, jako sameček. Jediná odchylka byl bílý proužek přes zadeček, ten měl navíc. Byli naprosto úžasní. Jen samička se tvářila trošku vyčerpaně a sameček pořád vrkal a kroutil zadečkem, tak jsme ho museli dát do vedlejší bedýnky, ale nechali jsme je vedle sebe. Ten chudáček vyváděl. Ze začátku jen řádil po bedýnce a hrozně kvičel (opravdu vydržel i hodinu kvičet), tak jsme vždycky dali samičku na minutku k němu a zase zpět. Nakonec jsme samečka přemístili do průhledného akvárka, aby na samičku a mimča alespoň viděl, tak se trochu uklidnil. |
 |
Bylo mi ho hrozně líto, ale bylo vidět, že si samička fakt potřebuje odpočinout a taky obskakuje ty dva mrňousky. Sameček byl celý den připláclý na štěně toho akvárka a pozoroval svoji rodinku nebo se natahoval a snažil se přelézt stěnu k nim. Najednou mi připadalo, jako by mu blesklo v hlavě. V akvárku měl místo napáječky na vodu keramický hrnek. Tak on ho - plný vody - dostrkal ke stěně akvárka (dalo mu to |
| dost práce, hrnek byl úplně na opačné straně), nějak se mu podařilo na ten hrnek vylézt, zachytit se předníma pacičkama o okraj akvárka, sebral všechny síly a po chvíli pachtění se opravdu vyškrábal až nahoru a seskočil ke své rodince. Když jsem viděla, jak byli oba šťastní, že jsou spolu, tak jsem tam samečka už nechala. Mimka se měla zdárně k světu, a aby to bylo dokonalé,tak se nakonec ukázalo, že "kopie" samičky je taky samička, a "kopie" samečka je sameček. Když byli dostatečně velcí, tak jsme je zanesli do zverimexu. Tehdy jsme ještě netušili, co nás čeká... |
| Naše myšky se měly moc dobře, pěkně jsme je rozmazlovali. Byli jsme nadšení, jak se mají moc rádi, a těšili jsme se na nové miminka, až zase budou. Byla u nás i moje sestra Wenda, která si naše morčátka okamžitě zamilovala a dělala hrozné prosebné ksichtíky na tátu, aby jí taky dovolil malé morčátka (nemá doma žádné zvíře). Sama jsem se divila, že se nechají naše myšky chovat a nebojí se, neměli strach totiž jen z nás, ke každému cizímu měli velkou nedůvěru. Ale Wenda si s nima rozuměla dobře. Asi proto, že si od nich nechala počurat mikinu, ale držela a ani nepípla :) Byla to hrozná sranda je pozorovat, jak jí lezla po hlavě. |  |
 |
 |
 |
Bylo nám všem fajn, myšky papkali a byly v pohodě, my jsme byli v pohodě. Na jeden víkend jsem odjela na BV, Roman měl pro mě v neděli přijet. Myšky jsme nechali doma, z cestování autem až na Moravu by asi nebyly dvakrát nadšení. Když v neděli Roman dorazil, tak se zmínil o tom, že má pocit, že sameček moc nejí, ale jinak vypadal v pořádku, tak jsme vyrazili domů radši už po obědě (stejně je to 4 h cesty). Hned jsem utíkala k myšičkám,měla jsem celou cestu takový divný pocit. Byla jsem dost v šoku, když jsem mrkla do jejich boudičky, tak tam byl jen samička. Ale když jsem se podívala pořádně, zjistila jsem, že sameček leží na boku úplně zahrabaný pod hoblinama a senem a na něm byl ještě položený kousek nedojedeného suchého chleba. Nevěděla jsem, co mám dělat. Samečka jsem vytáhla a uložila do krabice od bot, brečela jsem u toho. Samička se chovala jako by byla šílená, běhala po boudě a pištěla. Od toho dne přestala jíst. Chodila jsem s ní každý den k veterinářovi, dostala jsem nějaké antibiotika, které jsem jí měla s vodou podávat několikrát denně i v noci. Brala jsem si ji s sebou do práce a nutila ji stříkačkou alespoň trochu pít. Večer jsem s ní lehávala v posteli a hladila ji. Byla krotká a apatická. Koupili jsme jí malého samečka, aby jí nebylo smutno. Ale i přes všechny snahy 12 dní po smrti samečka sama zemřela, zřejmě steskem. Měli jsme je půl roku. Dodnes na ně vzpomínáme a máme slzy v očích. Doufám, že se mají v morčecím nebíčku dobře, já vím, že prostě jen chtěli být spolu.
Anajka
